Historie této naši farmy sahá do roku přibližně 1850, kdy místní sedlák Jerzy Skocz (můj prapradědeček) zde vlastnil pozemky. Na těchto pozemcích se těžila železná ruda, která se na koňmi tažených povozech vozila do Třineckých železáren. Nedovedu si moc představit objem těžby, když pro představu na povoz na loukoťových kolech šlo naložit maximálně 20 metrických centů rudy a cesta do železáren je dlouhá 18 km. To znamená, že forman s koňmi jel cestu tam a zpět celý den. Ještěže cestou měl snad každý jedem kilometr hostinec…
Na přelomu 19. a 20. století těžba z ekonomických, ale také i technických důvodů se pomalu utlumovala. Železárny po otevření železniční tratě mezi Bohumínem a Košicemi, začaly nakupovat rudu s vyšším obsahem železa. A zde zůstal opuštěný lom, jehož pozůstatky jsou vidět naproti dvorku a za stodolou. Zůstala, zde také opuštěná dřevěnice s hospodářskou stavbou, která sloužila jako ubytovna a odpočívárna pro dělníky těžící železnou rudu.
V roce 1917 se moje babička Marie Skoczová (nar.1898) provdala za Antonína Vaška (nar.1896), obchodníka ze Šenova u Ostravy a bratrance slezského básníka Petra Bezruče.
Brzy po nabytí opuštěné dřevěnice celá stavba lehla popelem a také část zděné stodoly (ohořelé cihly máme ve stodole dodnes). Okolo roku 1920 začaly přípravy na stavbu nového, současného domku. Kolem byly zásoby jílu z bývalého železného dolu, takže jíl byl nohama rozmělňován na husté bláto a formován do cihel. Které byly vysušovány na slunci a následně vypáleny ve dvou pecích (milířích). Z těchto cihel stojí dům dodnes. Ještě mi babička vyprávěla, že pod rohy domů jsou nasypány drobné mince (krejcary), aby se v domě držely peníze. Při opravách domu jsem hledal, ale bohužel nic nenašel…
V roce 1922 byl dům postaven a rodina se do něj nastěhovala. Prarodiče Vaškovi měli 6 dětí (Emilie, Jan, Marta, Valerie, Libuše a Marie). V době kdy byla vysoká úmrtnost narozených dětí, všichni narození se dožili dospělého věku a kromě Jana (který se utopil), všichni přežili 80 let života.
Vrátím se ještě zpět, dědeček Antonín byl obchodníkem (handlířem), kupoval a prodával domácí zvířata. Za války dědeček byl mobilizován německou armádou a sloužil krátce jako námořník u Kriegsmarine (česky válečné námořnictvo). Nebyl však jediným námořníkem z naše malinké středozemní vesničky, o dva domky dále bydlel pan Kubeczka, který byl námořníkem na parníku Carpathia, který se v roce 1912 podílel na záchraně tonoucích se, známého zaoceánského parníku Titanic.
Dědeček byl po krátké době na moři vyslán zpět domů, protože Němci zjistili, že je včelař, aby produkoval med pro vojáky. Dědeček v roce 1956 zemřel.
Babička se vždy starala o své děti a když ji bylo asi 37 let, jela na kole, spadnul ji řetěz a havarovala. Pádem do potoka si prorazila lebku a ležela v kómatu několik dnů. Všichni již si mysleli, že brzy zemře. Dědeček nakoupil všem šesti dětem černé oblečení a šli se s ní rozloučit. Když všichni stáli kolem ní, babička se probrala z komatu. Žila zde pak dlouhá léta, chodila pomáhat sousedům a navštěvovala s námi vnuky své příbuzné.
Žila do 88 let, až do smrti ráda četla knihy a časopisy (Vlasta) a vše bez brýlí!
Moji rodiče Libuše (nar. 1930) a Antonín (nar.1931) se znali od malička ze školy, tatínek pocházel z asi 2 km vzdálené rodinné farmy. Tatínek se vyučil prodavačem, avšak dlouho v obchodě nevydržel, pracoval jako stavař a dojížděl na motorce až do 50 km vzdálené Opavy. Později byl agronomem v místním zemědělském družstvu. Nakonec byl úředníkem.
Maminka od dětství pracovala doma na farmě, vzpomínala jak s koňmi sama orala pozemky, které dědeček koupil po odsunu Němců. Těžkou práci si poškodila zdraví.
Moji rodiče celý dům rekonstruovali, byly vyměněny okna, dveře, nová střecha pokrytá eternitem. V roce 1964 byla přistavena veranda s koupelnou a záchodem. Do té doby byl záchod venku u chlívků (dnešní kotelna) a v dnešním obýváku byl chlév s kravami. Byla postavena nová stáj a zvířata přestěhována mimo dům. Bývalý hlavní vchod se zazdil a nový vchod je od té doby z dvorku, přes verandu.
Já Václav a moje žena Dagmar vedeme farmu od roku 2000. Změnili jsme zaměření farmy, místo krav a prasat jsme začali chovat ovečky. Provedli jsme opět rekonstrukci domu, znovu se vyměnila střecha a okna i dveře, dům dostal nový barevnější kabát. Žili jsme zde společně s rodiči. V létech 2019-2020 jsme na vedlejším pozemku postavili nový dům, kde jsme se v červnu 2020 přestěhovali.
Zůstal nám starý dům, který má svůj příběh, o kterém jste nyní četli.
Rádi bychom Vás zde pozvali, abyste také Vy pokračovali v další kapitole, tohoto příběhu.
Pokud zde přijedete, rád Vám vše ukážu a popovídáme si o historii tohoto domečku…
KONTAKT
Václav Novák
Hradiště, Z Kopce 69/7
735 42 Těrlicko
Tel.: +420 777 007 169
E-mail: novak.hradiste@seznam.cz